Naslouchám hlasu zvířat a pomáhám lidem porozumět jejich příběhům.

Jak jsem se dostala ke komunikaci se zvířaty

Před několika lety jsem se ocitla na festivalu Inlakech. Zajímavé je, že jsem tam původně ani neměla být. Byli jsme na dovolené v Chorvatsku, ale z nějakého důvodu jsme se rozhodli vrátit o den dříve. Díky tomu jsem měla možnost festival navštívit. Dnes už vím, že některé věci se dějí přesně tak, jak mají.

Právě tam jsem poprvé naživo viděla komunikaci se zvířaty, kterou vedla Ella Šamanková. Seděla jsem mezi posluchači a s každou další větou ve mně sílil zvláštní pocit. Najednou jsem věděla, že tohle je něco, co mě nesmírně přitahuje. Vyslala jsem do vesmíru jednoduché přání: „Tohle bych jednou chtěla umět také.“

Po přednášce jsem se zeptala, zda by mohla udělat komunikaci pro naši kočičku. Omluvila se, že je velmi vytížená, a doporučila mi Kristýnku Vysušilovou. Naše kočička měla tehdy problém – chodila vykonávat potřebu před vchodové dveře místo do svého záchodku. Díky komunikaci jsme pochopili, co potřebuje sdělit, a situace se během krátké doby změnila. Byla jsem fascinovaná tím, jak hluboké porozumění může komunikace mezi člověkem a zvířetem přinést.

Po nějaké době jsem navštívila své prarodiče. Na jejich dvoře se pohybovala starší cizí kočička. Byla velmi hubená, vyčerpaná a blížila se zima. Měla jsem o ni starost a napadlo mě kontaktovat útulek. Večer před odjezdem mě ale začala trápit jedna myšlenka. Dělám opravdu to, co si přeje ona? Nebo jen to, co si myslím, že je pro ni správné?

Znovu jsem proto oslovila Kristýnku a poprosila ji, ať se kočičky zeptá. Když mi druhý den zavolala, dozvěděla jsem se něco, co mě překvapilo. Kočička si útulek nepřála. Vzkázala, že děkuje, že jsem ji vyslechla.

Odpoledne jsem Kristýnce psala poděkování. A něco ve mně mi našeptávalo, ať napíšu ještě jednu věc – ať se zeptám, zda nechystá nějaký kurz. Odpověď mě šokovala. Kurz probíhal už následující sobotu a neděli. V Praze. A měla právě jedno poslední volné místo. Já jsem z Olomouce.

Ještě dnes si pamatuji sobotní ráno. Bylo půl šesté a já stála na nádraží s jízdenkou do Prahy. Jedu na kurz komunikace se zvířaty – něco, o čem jsem ještě před pár měsíci jen snila. Stála jsem tam a brečela štěstím.

Během kurzu jsme měli meditaci, ve které se s námi mělo spojit zvíře, které k nám přijde. Přišla právě ta kočička od mých prarodičů. Ukázala mi, že svůj úkol už splnila – že mě přivedla na tento kurz a teď může v klidu odejít. V tu chvíli jsem měla husí kůži po celém těle a slzy v očích. Pak mi ještě s láskou připomněla: „Neboj, ještě mi stihneš přivézt tu kapsičku, kterou máš schovanou v kabelce.“

Asi půl roku po kurzu jsem se dozvěděla, že kočička zemřela. V ten moment jsem pochopila, jak hluboký význam pro mě celé naše setkání mělo. Dodnes tento příběh vnímám jako jeden z nejdůležitějších okamžiků svého života. Byl to okamžik, kdy jsem začala důvěřovat své intuici a vykročila na cestu, která mě dovedla až sem.

A právě díky této cestě dnes mohu pomáhat zvířatům a jejich lidem nacházet vzájemné porozumění, klid a hlubší spojení.

— Aneta 🤍